unconscious: září 2008

středa 10. září 2008

Když je člověk sám, má víc času přemýšlet o sobě, o svých pocitech, o tom co cítí nebo co si nechce připustit - přiznat. Snažím se často schovávat se za různé masky a odlišné, až protiřečící si, postoje, říkám zdánlivě otevřeně a upřímně, co si myslím, co bych chtěl, ale pravda je taková, že je to nejspíš zbytečná a určitě nefunkční obrana...dost možná i proti sobě samému.
S každým rozchodem člověk ztrácí. Ztrácí hodně věcí a každá z nich je svou povahou naprosto odlišná a jinak důležitá. Po čase si začne uvědomovat, co mu chybí nejvíc. Můžu plácat tisíc nesmyslů, stokrát ujišťovat sebe i ostatní, že něco nechci, pravdou zůstává, že mi moc chybí přítel. Člověk, kterého mám rád, který je mi oporou, který má rád mě, s nímž se navzájem oohacujem, s nímž si lezem na nervy...chybí mi hádky pro malichrnosti a přiznávání své hlouposti a omlouvání se a usmiřování...chybí mi objetí před spaním, dech druhého vedle mě v noci, pusa na dobré ráno, sledování očí druhého...chybí mi láska. No a přesto, že to vím, budu dál tvrdit, že nehledám, že nechci, že mi na tom nezáleží...dokud to vše nenajdu...a dost možná to zase nějak nezvorám.