Možná

Sedíte si ve vlaku, sledujete okolní krajinu a užíváte si cestu, ačkoliv netušíte, kam vás zavede, neznáte cíl. Najednou si však při pohledu z okna uvědomíte, že co se pohybuje, není svět kolem vagónu, v němž sedíte, ale že to co ubíhá, je vlak a vy stojíte na peróně, že jste z toho vlaku vystoupili. Stojíte sami a vidíte tváře známých v okně, jak mávají, usmívají se a vy zůstáváte a čekáte...čekáte na další vlak, který možná přijede, možná zastaví, do kterého možná nastoupíte a který vás možná doveze po nové cestě do nového cíle. Možná. Možná ano možná ne...a tak tam stojíte, připadáte si hloupě, prázdně, nudně, zmateně a svět se vám směje, lituje vás, pomlouvá vás, cítí s vámi a vy o to nestojíte a vy po tom toužíte a hlopý pocit střídá zmatený, protože ač jste už jeli, ač znáte nástupiště, ač vítě, že jde jen o čas...doba čekání je dlouhá a rozpačitá. Možná stojí za to a možná taky ne.